Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze
České Budějovice,
stavebně historický průzkum Náměstí Přemysla Otakara II.
Česká ulice č.p. 6 – 51
Ing. arch. Dobroslav Líbal
Ing. Dr. Jan Muk
V Praze v květnu 1991
OBSAH
PRAMENY, IKONOGRAFIE, PLÁNY, LITERATURA
HISTORICKOARCHITEKTONICKÝ ROZBOR
ARCHITEKTONICKÉ DETAILY A PRVKY
DĚJINY OBJEKTU
Ač se zdánlivě jedná v našem případě o dvě popisná čísla, měla tato až do nedávného budějovického přečíslování domů před čtvrt stoletím společné osudy - jak objekt při hlavním budějovickém náměstí, tak i objekt při ulici České /dříve Solní/ byly do této doby vedeny pod jedním popisným číslem - čp. 6.
Již sama významná poloha domu - v bloku, jehož součástí byla českobudějovická radnice - předurčovala v jeho dějinách do značné míry i cenu. Bohužel však dochované prameny neposkytují informace o zadním traktu při České ulici, kde se postupně některé části domů osamostatňovaly (u čp. 5 v roce 1767, u čp. 7 někdy po roce 1850).
Dle berních rejstříků z let 1384 a 1385 a první knihy losungů z let 1396 - 1416 patřil náš dům v uvedených letech Vítovi Jakšů. Odhadní cena domu byla 8 hřiven, což lze považovat za průměrnou cenu pro domy na náměstí (na této straně náměstí byla cena domů v rozmezí 3 - 20 hřiven, přičemž ceny se držely spíše v relacích jednociferných čísel), celkově přiznával Vít majetek ve výši 13,5 - 18 hřiven. Kromě jiného platil majitel i přechodně z obchodu se solí, malého pozemkového majetku a jedné hřivny movitého majetku, později z blíže neudaného řemesla (Urbánková - Borská, 1965, 117).
Majetkoprávní kontinuitu našeho domu můžeme rekonstruovat na základě knih losungů i trhových knih od roku 1482, což je ve srovnání s většinou našich královských měst situace velmi příznivá. V druhá knize losungů založené posledně jmenovaného roku je jako majitel uváděn forman Jorg, který platil daň ze svého domu ve výši 8 hřiven, což byl průměr v porovnání s ostatními domy této fronty náměstí. Po Jorgovi získal dům v blíže neznámé době před rokem 1514 řemenář Mikuláš, kterého připomíná ke jmenovanému datu i další nově založená třetí kniha losungů. Dodatečný vpisek v této třetí knize připomíná posléze jako majitele Martina sladovníka (kn. losungů, 1482, 11v; kn. losungů, 1514, 10v), se kterým se již setkáváme v lokalizační formuli trhové smlouvy domu čp. 5 z roku 1531 (KT 2, fol. 52 - Merth Molczner).
Nejstarší trh k našemu domu v jinak v úplnosti zachovaných trhových knihách je až z roku 1563 a připomíná vypořádání pozůstalosti po zemřelém Mertenu Brunerovi, který je zřejmě totožný s výše jmenovaným Martinem sladovníkem. Tehdy jej jeho dědici - vdova Anna, syn Toman a dcery Maruš a Anežka - prodali dalšímu ze spoludědiců - Sebastiánovi, synu Martena Brunera. Z trhové ceny 500 kop míšeňských měl Sebastian splatit poprvé 40 kop a poté splácet vejruňky - tj. purkrechty - po 20 kopách ročně.
V textu smlouvy je připomínána měděná pánev, nářadí na vaření piva, dále stoly a lavice, přitom toto vše bylo součástí trhové ceny. Zároveň dle testamentu zemřelého Mertena měl být v domě ponechán jeho vdově doživotně byt. Dle juxt splátek si však Sebestián domu příliš neužil, protože naposledy splácel vejruňk roku 1565, v následujících dvou letech jeho tchán Ondřej Seybot a o rok později poprvé vdova po Sebastiánovi Zuzana (KT 2, fol. 248).
K roku 1569 je sice náš dům dle trhové smlouvy domu čp. 5 označen jako majetek Bastla Brunera, avšak zřejmě se jedná o reminiscenci na dobu, kdy zde hospodařil Sebastián. Vdova Zuzana se někdy před rokem 1574 znovu provdala za měšťana Hanse, nositele pozoruhodného jména "Auf und dahin". Posledně jmenovaného roku Hans směnil jménem své manželky dům v celkové ceně 550 kop za jiný ve Sviní ulici v ceně 400 kop. Cenový rozdíl měl být postupně splacen - závdavkem 30 kop a purkrechtními splátkami po 20 míšeňských kopách. Nabyvatelem domu čp. 6 se stal Vlach a budějovický stavitel Vincenc Vogarel (de Vogarel- lis, Fugeral apod.), třetí stavitel českobudějovické Černé věže, kostela sv. Markéty ve Strakonicích, solnice v Týně nad Vltavou, vodňanského kostela a podružných staveb na Hluboké (blíže: Šmrha, 1956, 100 - 103; kt. 3, fol. 100). Vincenc Vogarel vyženil s druhou svojí manželkou roku 1580 budějovické poštmistrovství (tamtéž, 101), které snad bylo s domem spojeno v následujícím století (viz níže). Zemřel někdy krátce před 9. říjnem roku 1600, kdy byl publikován jeho testament ve prospěch jeho dětí Kryštofa, Antonína, Benedikta, Hanse, Johany a Kateřiny. Cena domu s pánví na vaření piva a várečným nářadím byla v testamentu odhadnuta na úctyhodných 1000 kop míšeňských, celého jeho majetku 2590 kop. Dědic domu dosud nebyl ustanoven (kn. děl. 1., fol. 88). Brzy nato se však ujal domu jmenovaný Benedikt, který již roku 1601 počal splácet dohodnuté vejruňky, ke vkladu do městských knih došlo až roku 1604. Cena domu byla ponechána na 1000 kopách míšeňských grošů, přičemž 518 4/5 kopy představoval dědický podíl a zbytek měl splácet po 20 kopách míšeňských ročně.
Benedikt splatil gruntovní peníze roku 1620 (KT 5, fol. 164). Benedikta píšícího se již Fogulal a později Fugural připomíná naposledy lokalizační formule Čp. 5 z roku 1628, bohužel však neznáme z trhových zápisů jeho profesi. Po jeho smrti někdy v následujících letech připadl na počátku roku 1631 dům jednomu z jeho synů Vincenci, přičemž cena poklesla zřejmě v důsledku třicetileté války na 800 kop míšeňských (KT 7, fol. 210).
Vincenc Fugural během roku po koupi domu zemřel, protože zápis uvádí jedinou juxtu se splátkou ještě z téhož roku. Roku 1636 dědička - vdova Kateřina - svoji purkrechtní povinnost vůči jeho sourozencům nesplnila, takže na sklonku roku 1637 dům musela prodat - koupil jej její švagr Lorenc Fugural za 800 kop míšeňských při závdavku 555 kop. Přes obtíže spojené s třicetiletou válkou majitel splácel úspěšně purkrecht až do roku 1641. Tohoto roku došlo k dovršení zkázy města vzhledem k velikému požáru, ač se jeví, že právě radničnímu bloku se požár vyhnul a náš dům tudíž nevyhořel (KT 7, fol. 324; vt. Muk - Urban, 1990, 5).
Roku 1647 koupil od celkem 15 dědiců Lorence Fugurala místní poštmistr a rovněž spoludědic Pavel Pamperle. Z trhové ceny domu 800 kop míšeňských (při závdavku 247 kop a vejruňcích po 20 kopách míšeňských) lze usoudit, že stavební stav domu byl konstantní. Pavel Pamperle splácel tzv. gruntovní peníze do roku 1656. Dle berní ruly byl veden v kategorii osedlých, šenkoval v našem domě jak pivo, tak i víno a kromě pošty jej živil i výnos ze 60 strychů půdy. Po jeho smrti však se vdově Veronice nedařilo řádně platit purkrechtní splátky, a tak jí musel vypomoci její nový životní druh - Mikuláš Budín (psaný i jako Buding) - který je v našem domě připomínán poprvé jako plátce k roku 1666, avšak bydlící zde nejpozději již k roku 1662 (KT 8, fol. 147, 179; SÚA, BR, i. č. 4, fol. 1760v).
Mikuláše Budína naposledy připomíná smlouva na dům čp. 5 z roku 1679. Roku 1691 prodal dům se šestidenním polem a loukou Antonín Budín (zde Buding) za 1775 zlatých (tj. 1521,5 míšeňské kopy) v hotovosti členu vnější rady Františku Bartlmeovi z Portensu. Skutečná cena domu se však objevuje v trhových knihách o několik dní později, kdy od Jana Františka jej koupil samotný za 800 zlatých (tj. 686 kop míšeňských) jeho kolega z vnější rady Václav Jiří Grif Vyskočil, který objekt získal pro svého syna Jakuba Vyskočila. Jako závdavek bylo složeno 400 kop, vejruňky činily 20 kop míšeňských. Jakub Vyskočil roku 1708 gruntovní peníze doplatil (KT 9, fol. 383, 406, 434). Jakuba Vyskočila připomíná jednak tereziánský katastr z roku 1713 (bez udání jakékoliv profese), jednak i lokalizační formule sousedních domů do roku 1718. 8. dubna 1728 vypukl v domě čp. 3 požár, který zasáhl právě domy nepostižené předchozím požárem města. Požár domu jasně dokumentuje berní rula, kde byl majitel defalcírován pro pohořalost k následujícímu roku (Kratochwil - Meerwald, 1930, 222; SÚA, BR, i. č. 4, fol. 1760v). Roku 1736 prodali dům dědici a věřitelé zemřelého Jana Jakuba Vyskočila za 900 zlatých a navíc 9 zlatých klíčného Jakubu Antonínu Tognio, členu vnitřní rady, který se zavázal složit 500 zlatých a klíčné a poté splácet vejruňky po 20 zlatých (KT 12, fol. 620; SÚA, TK 629, č. 2/5).
Jakub Antonín Tognio zemřel dle splátek vejruňků mezi lety 1740 - 1742; roku 1742 se jeho dědici - Anna Marie Wagnerová a poručníci nezletilého Karla rozdělili o pozůstalost s Janem Togniem, přičemž domu v ceně 1800 zlatých se ujal posledně jmenovaný (v hotovosti 800 zlatých, dědický podíl 100 zlatých, necelých 600 zlatých na 5 % úrok a zbytek splácel po 20 zlatých); (KT 14, 309).
Cena domu spíše stagnovala v několika následujících trzích. Roku 1750 koupil dům za 1800 zlatých (bez splátek, celá částka na 5 % úrok) městský kancelista Karel Josef Weis jako kurátor nezletilého Františka Sartoria. Již o dva roky později prodali jeho kurátoři dům opět za nezměněnou cenu 1800 zlatých (800 v hotovosti, 1000 na 4 % úrok) budějovickému měšťanu Františku Josefu Weidlovi. Ač nejsou známy žádné doklady o přírodních katastrofách, již o půl roku později - v červenci 1752 - prodal Weidl dům levněji - za 1700 zlatých (700 zl. při ratifikaci a zbytek na 4 % úrok) Františku Antonínu Votápkovi (Wottapeck) a jeho blíže nejmenované manželce (KT 15, fol. 29, 114, 197).
Teprve za tohoto majitele, u kterého sice neznáme jeho profesi, avšak stal se členem budějovické vnitřní rady a svoji životní dráhu korunoval predikátem "z Ritterwaldu“, došlo ke vzestupu ceny domu. Jeho podobu zobrazuje v této době anonymní kresba průčelí domů celého radničního bloku, která dům zachycuje již po barokní přestavbě, v podobě, kterou si dům uchoval v celém následujícím století (SÚPP, i. č. 103 802). Po smrti Františka Antonína prodal roku 1774 kurátor jeho dětí s dědici Votápkem, Barborou Votápkovou a Barborou Peltzeterovou dům za 2400 zlatých rýnských splacených v hotovosti při ratifikaci trhu bechyňskému barvíři Sebastiánu Christovi (KT 17, fol. 149v). Sebastián Christ však již velmi záhy zamřel a jeho dědic Jan František Christ dům prodal za mírně sníženou cenu 2350 zlatých Tomáši Antonínu Taschkovi (KT 17, fol. 382v). Tomáše Antonína Taschka lze považovat za úspěšného podnikatele, protože na sklonku 18. století zakoupil deskový statek u Českých Budějovic Poříčí (dnes součást Boršova Nad Vltavou). Při dělení obstojného majetku ve svém testamentu uzavřeném v říjnu 1802 odkázal svůj dům čp. 6 s nábytkem v Českých Budějovicích v ceně 4500 zlatých své manželce, zatímco dědicem deskového statku se stal jeho syn Karel (bUB ČB 3, fol. 161).
Vzhledem k tomu, že v první polovině 19. století nedošlo k majetkovým změnám, je dostupno z této doby jen minimum informací. Nepravidelný půdorys domu zachycuje indikační skica města z roku 1828. Dle ní měl dům kromě hlavní budovy při náměstí a vedlejší budovy při České ulici nádvorní křídlo nepravidelného půdorysu po levé straně; do plánu je doplňován později i utilitární přístavek po pravé straně dvora. Na Gurkově akvarelu náměstí z roku 1839 není průčelí domu příliš patrné a zřejmě nedoznalo velkých změn oproti předchozí kresbě. Náměstí s naším domem rovněž zachycují i dvě známé litografie - první z poloviny 19. století od Jiřího Zorna a druhá z let šedesátých od C. Schontaga (publ. např. Denkstein - Matouš, 1934, 10, 12).
Vzhledem k dočasné nedostupnosti stavebních spisů ilustrujících vývoj domů od poloviny 19. století nemůžeme přesně datovat přestavbu domu do současné podoby. Stavební aktivitu však signalizuje smlouva mezi majiteli domů čp. 5 a 6 z roku 1864, dle které je uznáváno společné vlastnictví světlíku a zdi mezi domy do výšky druhého patra 3-5-0 sáhu a 12 sáhů od průčelí (7,27 a 22,75 metru); ve stávající linii nastavěná zeď je majetkem majitele čp. 6, majitel sousedního domu čp. 5 má vůči oknům proraženým z čp. 6 jak do společné zdi, tak nad společnou zeď služebnost světla (Státní notářství České Budějovice, poz. kn. Č. Bud., kn. vložka č. 7).
Pro další období můžeme vzhledem k výše zmíněným důvodům jen evidovat jednotlivé změny majitelů. Roku 1866 koupil dům Josef Knapp, roku 1909 dům zdědil August Knapp a roku 1939 Anna Knapová. 19. května 1945 byla na základě dekretu prezidenta republiky zavedena národní správa a roku 1950 dům postoupen městu Českým Budějovicím. Roku 1958 byl dům postoupen do operativní správy podniku Domovní správa (Státní notářství České Budějovice, poz. kn. Č. Bud., kn. vložka č. 7).
PRAMENY, IKONOGRAFIE, PLÁNY, LITERATURA
PRAMENY
Státní ústřední archiv v Praze (SÚA)
Berní rula (BR)
i.č. 4, Bechyňsko 3, st. sign. 5
Tereziánský katastr (TK)
i.č. 629, Budějovicko 5, Česká Budějovice, 1713
Josefinský katastr (JK)
i. č. 2811, České Budějovice 1784
Stabilní katastr (SK)
Budějovicko 28, 1823
Okresní archiv v Českých Budějovicích
Archiv města Českých Budějovic
Liber losungarum (kniha losungů) ab anno 1482
ab anno 1514
Libri contractuum (knihy trhové) (KT)
2. 1531 - 1615
3. 1570 - 1607
5. 1592 - 1647
7. 1621 - 1745
8. 1640 - 1729
9. 1673 - 1744
12. 1722 - 1803
14. 1743 - 1826
15. 1750 - 1860
17. 1770 - 1877
Bürgerliche Urkundenbuch (knihy listin, bUB)
3. 1801 – 1804
Libri taxationum et divisionum (kn. děl.)
1. 1597 - 1656
Státní notářství České Budějovice
Pozemková kniha Česká Budějovice, knih. vložka 7., čp. 6.
Poznámka:
V době zpracovávání archivní rešerše nebyly přístupny stavební spisy Městského úřadu České Budějovice vzhledem ke stěhování archivu.
IKONOGRAFIE
Západní strana českobudějovického náměstí,
anonymní kresba z druhé poloviny 18. století; SÚPP, i. č. 103 802
Jiří Zorn, Náměstí v Českých Budějovicích, šedesátá léta 19. století; tamtéž, 12.
PLÁNY
Státní ústřední archiv v Praze (SÚA)
Indikační skica Budějovicko 28, 1828, 1:2880
Borská Urbánková M., Českobudějovické náměstí koncem 14. století a začátkem 15. století, Jihočeský sborník hist. 34, 1965, 116 127.
Denkstein V., Matouš F., České Budějovice ve starých pohledech, Za starou Prahu 18, 1934, 1 - 10.
Kratochwil K., Meerwald A., Heimatbuch der Berg und Kreisstadt Bömisch Budweis, České Budějovice 1930.
Kubák J., Topografie Českých Budějovic 1540 - 1800, České Budějovice 1973.
Muk J., Urban J., České Budějovice, Žižkovo nám. čp. 3, SHP SÚRPMO Praha 1990.
Pavel J., České Budějovice, Praha 1965.
Čmrha K., Vincenc Vogarel a jeho dílo, Jihočeský sborník historický 25, České Budějovice 1956, 100 - 103.
HISTORICKOARCHITEKTONICKÝ ROZBOR
Parcela prostupující celým blokem hloubky 76 m je středověkého původu, z doby založení města po polovině 13. století. Zadní stavení při České ulici bylo osamostatněno dodatečně, původně náleželo domu při náměstí.
Hlavní budova čp. 6.
Hlavní průčelí je barokní z druhé čtvrtiny 18. Století z doby po požáru z roku 1728, s prvky staršího stavu. V přízemí dvě polokruhově zaklenuté arkády sbíhající na čtvercové tesané pilíře na hraně s okosením jsou gotickorenesančního původu, archivolty ovšem rovněž barokní, stuhové s klenáky. Tyto klenáky zasahují bohatě do profilované kordonové římsy, pro kterou se uplatňuje již jednotně v rozsahu prvního a druhého patra koncipovaná plocha průčelí, symetrická, tříosá, s okenními travé oddělenými lisenami. Probíhají od kordonové římsy do římsy korunní, kde se do nich zalamuje profilace. Základní plocha průčelí pokrývá omítka s hrubou povrchovou strukturou. Okna patra rámují principielně lišty, v barokní složitější formulaci, se zalomením vzhůru na překladu. Současná je supraporta, sedlově do polokruhu na středu zdvižena, výrazně plastická římsa, do které proniká rovněž výrazný klenák. Vlys vymezují na bocích volutové páskové spony sbíhající na horní část oken. Dekorativní je také parapet. Okna druhého patra jsou tradičně méně výrazná, rámována šambránami prostší a lištovou profilací s podloženým plánem omítky křivkového obrysu na parapetu. Okenní konstrukce v obou podlažích čtyřkřídlá s příčníkem, šestitabulková, za špaletou, odpovídající historické formě. Pro pochopení vývoje objektu je důležitý starší stav průčelí doložený kresbou z pozdního 18. stol. V druhém patře jsou dosud zakreslena okna nižší než v patře prvním, což bývalo obvyklé u dobových řešení, odpovídalo nižšímu patru. Nad těmito okny přetínalo pilastry se schematicky nakreslenými římsovými hlavicemi kladí, které zde dnes chybí. Je zřejmé, že okna byla dodatečně zvýšena a horní část členění zanikla.
Barevnost: Základní plocha hráškově zelená, plastické prvky žluté, zřejmě není autentická.
Zadní průčelí
přízemí předloženým skladištěm navazujícím na pravé straně starším křídlem pavlačí obsahuje v přízemí okno a vstup v novodobé úpravě. V patrech jsou zbytky barokního členění. Okenní otvory rámovány stuhovými šambránami, otvory však mírně zvětšené přisekáním, křídla kyvná. Pozoruhodná je štítová partie. Štít odpovídá negativně sedlové střeše zadního traktu se středním žlabem. Ovšem štít vznikl nadezděním štítu trojúhelného, se středním hřebenem. Zachoval se dobře patrný, sparou oddělený jeho obrys, rámování obrysu širokým pásem a ve štítu zbytky dvou oken. Levé je patrné v zazdívce obsahující menší okno, okno vpravo zaniklo ve prospěch dveří s plechovými dveřmi půdy. Stopy barevnosti nejsou patrné.
Dispozice přízemí
obsahující vpředu loubí a za ním charakteristický příčný trojtrakt se středním traktem schodiště je charakteristická, renesanční.
Prostor loubí je pohledově mimořádně aktivní, valenou klenbou pronikají trojúhelné výseče s plastickými hřebínky, další hřebínek odděluje obě travé a zdůrazňuje vrchol klenby. Na zadní straně v pravých dvou třetinách byla klenba narušena podsekáním zvýšením patky a zánikem výseče, patrně přezděním tohoto úseku. Nepříznivé je řešení okenních otvorů v tomto úseku, oválně zaklenutý vstup na pravé straně i obdélný výkladec mají hliníkové rámy. Vstup do domu na levé straně pochází ze starší úpravy 19. století. Obdélný otvor uzavírají dvoukřídlé dveře a s nadsvětlíkem. Výrazné je členění. V nadsvětlíku drobné přetínající se profily, iluze gotických motivů, po obvodu křídla probíhá listovec, jednotlivé náplně rámuje astragal. Výplně jsou prolámány okénky křivkového obrysu, se zasklením broušenými facetami, uprostřed s drobnými hvězdicemi. Toto řešení je nepochybně dodatečné, novodobé, dveře samotné pocházejí z přestavby sedmdesátých až osmdesátých let 19. stol. I v tomto případě je důležité srovnání současného stavu s pohledem z konce 18. století. Jednoznačně na pravé straně je portál, obdélný, s neinterpretovatelným nástavcem a vlevo od něho dvě okna. Potvrzuje se hypotéza z rozboru dispozice, že na pravé straně bývala vstupní síň a vlevo komora, komunikační systém byl opačný, než je nyní.
Hloubkový dvoutrakt s chodbou na levé straně v rozsahu třetího traktu oddělenou příčkou si zachoval v celém rozsahu renesanční klenby, pouze schodiště bylo upraveno v 19. století.
V chodbě výtvarně formulované renesančními klenbami je dodatečný nástup na schodiště, obdélný spolu s novodobými deskovými dveřmi sousedního nástupu na schodiště do sklepa. Obdélné formy jsou zde v rozporu s oválnými čely kleneb. Obdélný vstup býval i dále směrem dopředu ve střední zdi, po kterém zůstala mělká nika. Úsek se dvěma dvojicemi výsečí je v rozsahu předního traktu, přičemž patky nejsou v jednotné výši. Celkově patky na levé straně jsou níže (přední p = 235 cm, zadní p = 185 cm), naproti však na severní straně vpředu výše (p = 255 cm a zadní dokonce 275 cm). Vzhledem k malé tloušťce střední zdi musíme vyloučit možnost, že by snad byly patky na pravé straně mělce zvýšeny podezděním. V sousedním traktu jsou patky vzhledem k většímu rozpětí umístěny níže (p = 160 cm) a klenba chodby byla osazena do čela této nižší klenby. Obrys lunety v sousedním prostoru sledujeme podle drobné nepravidelnosti ve střední zdi, ovšem nejde v tomto případě o oblouky, které by kdy byly bývaly otevřeny. V zadní části výsečové klenby vrcholnice lehce klesá, klenba přechází do bezvýsečové klenby proti nástupnímu rameni schodiště.
Zdá se, že tento úsek klenby je dodatečný, stejně jako proti výstupnímu rameni umístěná příčně valená klenba ve tvaru kobylí hlavy. Její tvar byl motivován klenbou, kterou na svém rubu vynáší, s nelogickým zvýšením patky na pravé straně.
V pravém traktu je representativní prostor s pozoruhodným rozvrhem klenby. Při průčelí je přední travé useknuto průčelím neúplné, což mělo za výhodu zvýšení patek klenby s možností prolomení průčelí otvory. Klenba je nevhodně zakryta sníženým podhledem, zdá se, že tento podhled kryje plastické hřebínky. Na levé straně vzadu je proti schodišti nika oválně zaklenutá (v = 275 cm) - nástup na zaniklé starší schodiště z doby, kdy v pravém traktu bývala vstupní síň.
V traktu sousedním ke schodišti je další úsek renesanční hřebínkové klenby. Širší výseč vzadu vlevo naznačuje, že zde býval patrně vstup do sklepa pod schodištěm do patra. Trakt byl oddělen na přední i zadní straně zdmi, z nichž zadní se zachovala v podobě pasu po prosekání.
V současnosti souvislý prostor od loubí pokračuje do zadního traktu, který má nyní podobu dvoulodí se středními pilíři, s příčkou oddělenou levou částí v návaznosti na průjezd předního dílu. Dvoulodí ovšem nebylo původním řešením. Především by bylo v rozporu s provozem objektu, který musel vyhovovat potřebě zadní uzavřené komory a sousedního průjezdu, nepůvodnost dokazuje ovšem současný stav. V ose mezi pilíři, které jsou čtvercové a omítané sledujeme na klenbě nerovnosti, které vznikly vybouráním dělící zdi. Klenba pravé části si zachovala typické renesanční kapky, v levé části byla zjednodušena odtesáním tohoto motivu. Kromě příčky vymezující užší průjezd je dodatečné i schodiště v zadní části.
1. patro
rovněž podstatně zachovává renesanční podobu s původními klenbami. Novodobě upraven je přední plochostropý trakt, ve kterém ovšem nevylučujeme zachování renesančních trámových konstrukcí nad sníženými podhledy. Pilířové schodiště je klasicistní, pilířové, s původním zábradlím z litinových sloupků s drobnými hlavicemi, sokly a středními prstenci. Současné je křížové pole při výstupu i navazující segmentová asymetrická klenba vpředu, opět související zřejmě se schodištěm na svém rubu ve druhém patře. Prostor je spoře osvětlen světlíkem ze šachtovitého dvorka. Schodiště pochází z přestavby v r. 1864.
Prostor vpravo od schodiště byl zřejmě komorou a sousední vpředu vlevo síní. Komora na pravé straně byla později prolomením přední obvodové zdi segmentově neklenutým otvorem připojena jako alkovna k přednímu traktu. Spojovací otvor se zachoval ve formě segmentově zaklenuté arkády, která byla opět v další etapě podezděna novodobě příčkou. Komora si zachovala klenbu v intaktní podobě a plastickými výraznými hřebínky na hranách, udílejícími prostoru reprezentativní charakter.
Příčný trakt za schodištěm obsahoval na levé straně zřejmě původně černou kuchyni, po jejímž zrušení v 19. století vznikl stávající rovinný stropní podhled. Pozůstatkem dýmníku je zřejmě polokruhový pas při hranici parcely. Strop je prolomen světlíkem, nyní mimo provoz, v souvislosti se zakrytím v druhém patře. Prostor vpravo byl předsíní přiléhající kuchyni, vložené příčky jsou novodobé, pětiboké výseče naznačují původ klenby v baroku.
Zadní trakt opět zachovává renesanční klenby. V levém traktu s výsečemi a kapkami ve vrcholu, snad současná je i klenba vpravo. Oba prostory jsou pohledově kvalitní. Rozdílnost patek na levé straně prostoru (p = 180 cm a pravé straně p = 200 cm) snad naznačuje, že hraniční zeď byla dodatečně přizděna. Široké okno na levé straně vzadu je pochopitelně novodobé.
2. patro
opakující dispozici patra prvního je v celém rozsahu plochostropé s výjimkou traktu bývalé černé kuchyně za schodištěm na levé straně.
Plochostropé prostory předního a středního traktu jsou nepozoruhodné, s hladkými, nečleněnými stropními podhledy. V zadním traktu si zachovaly vpadlá štuková stropní pole, což zřejmě naznačuje větší stáří traktů za schodištěm. Nachází se zde nápadně vzhledem k přední části půdorysu mohutnější příčná zeď, úroveň je zde níže než vpředu. Prostor schodiště je klasicistní podoby, dobře osvětlen dvěma okny, která zachovávají konstrukci křídel 19. století. Na pravé straně bývala v sousedství schodiště opět alkovna, oddělená až novodobě od předního traktu příčkou vloženou pod zachovaný segmentový pas. V traktu za schodištěm vlevo, kde se zachovalo křížově klenuté pole novodobě prolomené světlíkem je pozoruhodná nika v hraniční zdi lomené zaklenutá, pozdně gotického původu. Menší výška (v = 147 cm) naznačuje, že nika náležela odlišnému výškovému dělení objektu. Křížové pole tu je opřeno vpředu a vzadu do pasů (v = 237 cm, p = 133 cm), které se opírají do pilířků prostupujících stěnou na pravé straně. V sousedním prostoru vystupující části pilířků jsou nefunkční. Nabízí se vysvětlení, že příčka je dodatečná, klenba pokračovala dále k severu. Světlík prolamující klenbu je pochopitelně novodobý. Stropní štuková pole zadních prostorů naznačuje větší stáří stropní konstrukce. Vyloučiti nelze její renesanční podobu. Niky v příčných zdech za schodištěm naznačují starší průchody. V souvislosti se zvýšenou úrovní předních dvou až tří traktů vzhledem k zadnímu traktu je stropní konstrukce vpředu rovněž výše než v zadním traktu. Výšková diferenciace jednotlivých podlaží v historickém domě bývala běžným prvkem.
Sklepy
pod zadním traktem, dvoulodí se středními tesanými pilíři a tesanými dříky a římsovými hlavicemi bylo od počátku jednotným prostorem. Klenby jsou cihelné, hrubě omítané asi režné. Prostor je pohledově zajímavý, ovšem v současné době nepřehledný v souvislosti s daným skladištním využitím. Vstup je pochopitelně dodatečný, původně se vcházelo nepochybně odpředu, kde se odpovídající část sklepů nepodařilo zpřístupnit a k dispozici není ani zaměření. 0 existenci podsklepení v předních traktech za loubím svědčí přední sklepní okénko i nastup v přízemí pod schody do pater.
Půda, krov
Krov hlavní budovy v celém rozsahu je novodobý z 19. století z přestavby v roce 1864. Vaznicová konstrukce má vpředu šikmé, vzadu svislé sloupky, vazné trámy spočívají vzadu 175 cm vysoko nad půdou, což podmiňuje vysoký půdní prostor. Zrušená okna ve štítu jsou až nad touto úrovní. V předním dílu se zvýšenou úrovní o 175 cm spočívá krov na dlažbě, což je charakteristické řešení s protipožárními požadavky. Dobově příznačná jsou i krokve čepované do kráčat s navazujícími výměnami. Štíty jsou cihelné, hrubě omítané.
Boční křídlo dvora
je jednopatrové s pavlačemi v prvním a v druhém patře, patrně kde navazuje na podlaží půdy. Pavlače v prvním i druhém patře jsou spojovacím krčkem mezi dvorním stavením a hlavní budovou.
Dvorní průčelí zděné části je jednopatrové připojené k hlavní budově spojkou pavlačí se schodištěm.
Boční dvorní křídlo
svým objemem dvoudílné obsahuje vpředu komunikační krček pavlačí navazujících na schodiště. Pavlač je v prvním a také v druhém patře, kde má funkci verandy a připojuje současně prostor půdy. Průčelí pavlače dřevěné, prosklené, s okny drobně dělenými, z výstavby v pozdním 19. století.
Průčelí zděné, v hlavní části je prosté, v patře a okny rámovanými střihovými šambránami, s dvoukřídlými lícovými okny, obytné povahy, osmitabulkovými, s římsou profilu lysis. V přízemí jsou příčně obdélná okna skladištního charakteru a dva vstupy se stuhovými portály. Stuha nevystupuje, je vytvořena vymezující rytou linkou. Toto řešení je charakteristické, pozdně klasicistní. Vlevo před pavlačemi přiléhá skladištní dřevěný přístavek, prosté zastřešení dvorka.
V dispozici v přízemí i v patrech jsou pavlače s prkenným podhledem, prosté, v patrech s prosklením také na stranu jižní, čímž je zajištěno maximální prosvětlení a loggiový charakter. Výtvarným dořešením jsou dřevěné sloupky mezi okny s drobnými římsovými hlavicemi. V prvním patře je při hlavní budově dodatečná přístavba záchodu. Vřetenové schodiště se stupni profilu 18/32 z měkkého dřeva, se zábradlím sloupkovým litinovým, shodným jako při schodišti v hlavní budově. Pavlač vznikla zřejmě současně se vznikem druhého patra hlavní budovy v předním traktu, v druhé třetině 19. století.
Zděný úsek křídla obsahuje v přízemí dva prostory. Přední evidentně starší, s mohutnějším obvodovým zdivem tloušťky 90 cm. Prostor předělen dodatečně příčkou, valená klenba s pětibokými výsečemi, je barokní, při hraniční zdi spočívá na mohutně vysazených pilířích, které vznikly zřejmě se záměrem nezatěžovat společnou hraniční zeď. Podstatně prostor omezují, nicméně jsou prvkem, který má současně i pohledový efekt. Zadní trakt má obvodové zdivo slabší, klenba je odlišná, výsečemi pouze trojúhelnými, rovněž však spočívá na přístěnných pilířích. Tyto se vyskytují navíc v drobnějším měřítku i při obvodové stěně dvora, která je podstatně slabší než v předním traktu. Klenba typově renesanční, bez hřebínků, zřejmě se časově neliší příliš od klenby vpředu přilehlého prostoru je pozdně barokní nebo klasicistní. Oba prostory charakterem zaklenutí jsou nesporně pohledově efektní (v = 300-305 cm, p = 150—165 cm), rušivým prvkem je ryze účelový průlom oddělující zdi s ocelovým překladem. Původně zde byly nejspíše stáje nebo skladiště.
1. patro
je plochostropé, nepozoruhodné, s prostory výšky 320 cm, se štukovými nečleněnými podhledy. Propad stropní konstrukce odhaluje trámovou konstrukci budovanou pro štukový podhled. Jednotná dveřní lištová ostění naznačují poslední zásadní úpravu současně s přilehlou pavlačí v 19. století. Obvodové zdivo je ovšem minimálně v předním dílu starší, tloušťky 65 cm, zatímco zadní díl má zdivo pouze tloušťky 55 cm.
Krov.
Pultová střecha má vaznicový krov se svislými a šikmými sloupky, zřejmě rovněž současný s velkou přestavbou v 19. století. Pozoruhodným detailem je ovšem barokní plasticky profilovaná dveřní zárubeň při vstupu do půdy z pavlače, s původními dvounáplňovými dveřmi, s krabicovým zámkem, původním kováním. Pravděpodobně zde byla včetně dveří umístěna druhotně.
Zadní stavení čp. 51 Česká ulice
Dispozice je pozoruhodná oddělením od jižního souseda soutkou. Stavení má barokní charakter, určený polokruhově zaklenutým vjezdem na levé straně se stuhovou šambránou archivolty, s vrcholovým a patečními klenáky a lisenovými rámy v přízemí i v patře rámujícími průčelí jako celek v rozsahu jeho šířky. Klasicistní jsou také stuhové šambrány oken, pozoruhodným detailem je klasicistní kovaná mříž okna v přízemí na pravé straně. Okna jsou dvoukřídlá, osazena za špaletou v patře, v přízemí je okno lícové. Barevnost ve dvou odstínech světlé šedi, základní plocha tmavší.
Dvorní průčelí
obsahuje polokruhově zaklenutý nezdůrazněný vjezd, v jehož vrcholu je plastická štuková koňská hlava pozdního 19. století. Okna jsou novodobá, dvoukřídlá typu T (v přízemí) osazena za špaletou, bez rámování, v patře evidentně zvětšená vzhledem ke staršímu stavu. Prostorově příznivým prvkem je předložené schodiště kryté přesahující střechou. Korunní římsa historizující, klasického profilu. Průčelí je po nedávně decentní obnově.
Dispozice přízemí
je neprůběžným hloubkovým dvoutraktem s průjezdem na levé straně, který je vlastně v předním traktu pouze levou, širší lodí původního konstruktivního dvoulodí. Klasicistní klenby s pětibokými výsečemi převládají, patrně s nimi současné jsou střední pilíře a klenby s výsečemi pouze trojúhelnými. Z prostorového hlediska je řešení pravého traktu rozpačité. Pohledově kladné jsou hlavní klenuté prostory, průjezd a komora vpředu v jeho sousedství v dvorním traktu, kvalitním výtvarným akcentem je tesaný portál střední zdi směřující do komory, oválně zaklenutý, stuhový, původně s lícovými vraty, jak dokládají závěsy. V jeho sousedství soudě podle mělkých nik bývala zřejmě okna. Dveře novodobě osazeny v hloubce špalety. Komora, do které se portálem vstupuje, obsahuje v západní stěně dvě polokruhově ukončeně zazdívky neznámého smyslu. Přízemí je po generální opravě, současně s úpravou průčelí, individuálně navržena všechna dveřní křídla, atypická, mořená konstrukce z profilovaných latiček.
1. Patro
je prosté, nepozoruhodné, plochostropé. Dvorní trakt vyšší (v = 310 cm), uliční nižší (v = 270 cm). Všechny dveřní otvory mají novodobé náplňové dveře s hladkými prkennými deštěními, mosazné kliky, prozrazující přestavbu před druhou světovou válkou. Mělký trakt při dvorním průčelí uzavírá do hloubky půdorysu starší drobně dělené okno pozdního 19. století. Středem uličního traktu prochází stropní příčný okosený dřevěný průvlak.
Krov
je překvapivě nejednotný. Nad dvorním traktem menší výšky je příčný krov hambalkový, s krokvemi čepovanými do stropních trámů. Dvorní krov je hambalkový, s kráčaty a výměnami, typický barokní, klasicistní, položený zhora na dlažbu, bez souvislosti se stropní konstrukcí, jako projev protipožární ochrany. Vývojově i stratigraficky je tento krov mladší, než krov nad uličním traktem. Úroveň půdy je v předním traktu o 50 cm níže než v traktu zadním.
STAVEBNÍ HISTORIE
Stavební vývoj se uskutečnil jako u většiny historických objektů složitým způsobem. Parcela domu je gotického původu, z doby konstituování městského půdorysu po polovině 13. století, přičemž od počátku probíhala od náměstí až dozadu do České ulice a byla zprvu zastavěna stavením neznámé podoby. Snad zde byly zprvu objekty zemnicového charakteru, jak tyto byly zjištěny v jiných raně středověkých městech. Předpokládáme, že někdy v první polovině 14. století již byla zástavba
fixována kamenným objektem. Jistým náznakem tohoto staršího zděného domu je úskok levé hraniční zdi mezi předním a zadním traktem na levé straně parcely ve vzdálenosti 14 m za loubím, který zde původně nebýval. Není bez zajímavosti, že obdobné úskoky můžeme sledovat i u řady dalších českobudějovických domů, např. čp. 113, 234, nebo jsou v mírně odlišné hloubce. Tyto úskoky vznikaly druhotným prodloužením domů přidáváním dalších traktů a současně naznačují polohu původních dvorních průčelních zdí a tím také hloubku zastavění starších domů. Tak tomu bylo také v našem případě. Stávající objekt ve starší fázi ovšem nese především stopy výstavby pozdně gotické, či goticko-renesanční z první poloviny 16. století. Do této doby lze zařadit klenbu loubí a její arkády. Důležitým prvkem je lomeně zaklenutá nika v hraniční zdi právě v zadním traktu a to ve druhém patře. Dokazuje, že zadní trakt je ještě rovněž gotický a patrně starší než z první poloviny 16. století. Ostatně u jiných českobudějovických domů jsme se mohli přesvědčit, že tyto další trakty vznikaly ještě ve 14. století, některé pochopitelně asi i později. Přestavbě v 16. století, kterou v grafické části prezentujeme jako renesanční, náleží všechny zachované klenby. Podle analogií i na základě zkoumání objektu samotného docházíme k závěru, že dozadu byl dům patrně již renesanční dvoupatrový. (právě díky gotické nice, kterou výškové dělení 1. patra s klenbami ruší/) Vpředu byl dům pouze jednopatrový, druhé patro vpředu vzniklo až asi v baroku a to s menší výškou. Zajímavé je renesanční řešení dispozice odlišné od dnešního stavu, jak bylo již naznačeno v předcházejících kapitolách. Za loubím byla na pravé straně vstupní síň, ze které směřovalo vzhůru schodiště na levé straně. Jeho pozůstatkem je nika v čelní stěně. Přesně proti této nice se nachází obdobná nika v druhém patře a další na přední straně. Na síň navazoval průchod do dvora, doleva z krčku vedle schodiště se nastupovalo do sklepa. Bohužel, sklepy pod přední částí domu se nepodařilo zpřístupnit, předpokládáme vzhledem k analogiím a situaci v přízemí, že tyto sklepy jsou konstruktivním dvoulodím. Dvoulodní prostor v zadní části parcely snad existoval jako dvoutrakt se dvěma samostatnými prostory, jistotu ovšem nemáme. Volné dvoulodí se středními sloupy by bylo neobvyklé, prostory tohoto typu bývaly sladovnami. Mezi sloupy na klenbě zachované stopy odtesané hmoty mohou býti pozůstatkem vybourané zdi, stejně jako vybouraných pasů. Renesančního původu jsou křížové klenby prvního patra s charakteristickými trojúhelnými výsečemi. Dům byl radikálně přestavěn po požáru z roku 1728, kdy upraveno do základní dnešní podoby průčelí a vložena např. klenba s pětibokými výsečemi v prvním patře. Vývoj hlavní budovy byl ukončen přestavbou doloženou nepřímo r. 1864, kdy změněn smysl dispozice do dnešního stavu a zvýšeno druhé patro na přední straně. Přeřešeno schodiště, zadní štít s přestavbou střechy, která změněna z podoby hloubkového sedla do tvaru obráceného sedla se středním žlabem.
Dvorní zástavba rovněž vznikala složitým vývojem. Nápadně mohutnější zdivo přední části bočního křídla prozrazuje první etapu výstavby. Také zde nelze vyloučiti pozdně gotický původ. Ovšem klenby předního dílu, tohoto staršího jádra jsou charakteristická pro přestavbu po požáru z roku 1728. Snad tehdy nebo v další etapě kolem poloviny 18. století, kdy vzniká podstatně vyšší hodnota domu projevující se vzrůstem prodejní ceny, byl přistavěn zadní díl bočního křídla. Je zajímavé, že přední díl křídla s podstatně slabším zdivem než v přízemí je rovněž ještě odlišný od zadního dílu a tudíž starší. Při přestavbě v roce 1864 vzniklo pavlačové křídlo se schodištěm.
Zadní stavení nevznikalo rovněž naráz. Z jiných parcel Č. Budějovic známe řadu gotických zadních stavení, která bývala asi špýchary či objekty jiného hospodářského využití. Právě severní soused našeho objektu si dosud zachoval v průčelí kamenný portál s okosením náležejícím nejpozději do 16. století. Stavení má dvojí krov, západní díl je starší, východní mladší. Předpokládáme hypoteticky, že starší jádro stavení je gotického původu, k prodloužení druhým traktem s charakteristickými klenbami došlo v 18. století, snad opět v souvislosti s podstatným vzrůstem cen mezi léty 1736 a 1774. Stavení bylo v současnosti podrobeno generální opravě.
ARCHITEKTONICKÉ DETAILY A PRVKY
čp. 6
Hlavni průčelí se všemi svými detaily členění. Prostor loubí s klenbou, vstupní dveře, klenuté prostory v rozsahu přízemí, 1. patra, schodiště se zábradlím. V předním traktu 1. patra nevylučujeme zachováni historicky i výtvarně hodnotné, dekorativně řešené stropní konstrukce zachované nad mladším štukovým podhledem. V druhém patře prostor schodiště včetně zábradlí.
V zadním traktu nevylučujeme možnost existence dekorativně řešené stropní konstrukce nad sníženým štukovým podhledem. Členění dvorního průčelí stuhovými šambránami.
Boční dvorní křídlo.
Členění okenními šambránami, dva portály v přízemí. Klenby přízemí a prostory, dveřní barokní ostění s původními dveřmi při vstupu na půdu.
Detaily členění uličního průčelí, mříž okna v přízemí, struktura otvorů dvorního průčelí. Klenby přízemí. Portál z průjezdu do prostoru dvorního traktu.
ARCHITEKTONICKÉ ZÁVADY
čp. 6
Hliníkové rámy výkladců, podvěšený podhled v předním traktu v prodejně, předělení zadního traktu příčkou v levém traktu, s vestavbou schodiště do sklepa.
Vestavba skladiště při zadním průčelí.
čp. 51
Bez závad.
SMĚRNICE PRO REKONSTRUKCI
Hlavni budova je významným objektem z hlediska historickoarchitektonického a uměleckohistorického. Vrcholně barokní průčelí z doby po požáru z roku 1728 vzniklo nejspíše podle návrhu dosud neurčeného architekta Schwarzenberského okruhu, který by mohl býti v budoucnu určen. Průčelí nutno v budoucnu podrobiti hloubkovému průzkumu, který by ověřil původní barevnost a tuto případně obnovil. Stávající barevnost zřejmě není původní. Vodítkem pro interpretaci nálezů bude s výhodou dodatečná úprava druhého patra, kde by měla býti odlišná stratigrafie nálezů. Okenní konstrukce by měla být v souladu s barokním charakterem průčelí osazena za špaletou. V průčelí v podloubí nutno zachovati oválně zaklenutý vstup na pravé straně, k přeřešení se nabízí standardní nepozoruhodná konstrukce výkladců s aplikací hliníku. Zachovány by měly býti decentní vstupní dvéře na levé straně z přestavby v roce 1864. V dispozici přízemí by se měla uplatnit bez podhledu klenba prodejny, v zadní části půdorysu se nabízí jednoznačně odstranit vložené příčky předělující dvoulodní prostor. Zaniknout by zde mělo schodiště do sklepa jakožto dodatečný prvek alternativně je lze ponechat při vhodnější formě. Poklasicistní schodiště s navazujícími prostory v patrech by rovněž mělo býti zachováno. Bez příček by měly zůstat všechny hlavní klenuté prostory. V prvním patře při náměstí nevylučujeme zachování malovaných patrně barokních stropů nad mladšími štukovými podhledy. Podle výsledků průzkumu, který by zde měl býti proveden, a podle nároků uživatele by je bylo možno případně pohledově prezentovat. Kladným prvkem je osvětlení schodiště světlíkem. V dalším traktu v druhém patře doporučujeme doklenout porušené křížové pole.
Vcelku pozoruhodným a zřejmě provozně účelným prvkem byla pavlač připojující boční křídlo se schodištěm. Doporučujeme je zachovat. Boční křídlo by mělo zachovat detaily členění, stuhové šambrány a portály v přízemí. Pohledově kladné jsou klenuté prostory přízemí, zajímavým detailem je barokní dveřní ostění při vstupu do půdy. Dvorní průčelí hlavní budovy by mělo býti korigováno doplněním stuhových šambran, lze doporučit barevné řešení.
Zadní stavení čp. 51 v současné podobě vyhovuje požadavkům prezentace z hlediska ochrany památek. Zachovati nutno zajímavý detail, klasicistní mříž v okně do ulice v přízemí, nabízí se uvolnění parteru na pravé straně odstraněním příčky. Respektovat nutno portál z průjezdu do bočního zadního prostoru.
V rámci připravované obnovy objektu doporučujeme doplnit zaměření a stavebně historický průzkum sklepů pod přední částí domu, jejichž poznání může míti i zásadní význam z hlediska statického.